VZKAZY DĚTÍ‎ > ‎

Tvrdá realita očima dětí

přidáno: 9. 12. 2016 6:50, autor: Linda Pačesová

(jen upozorňuji, že jména byla pozměněna), sepsáno v době adventní 2016

Sedím s dětmi nad pracovními listy a Amálka povídá: „ Lindo, víš, jakou nemocí jsem nakazila Karolínku?“ „To nevím….“ „Karolínko, řekni Lindě, že jsem tě nakazila“ „ No, nakazila...“ chvilička ticha. „A jaká je to ta nakažlivá nemoc, Karolínko?“ „Už to chytla Ester, Amálka, Alenka, možná Eliška a teď nakazily holky mě...ta nemoc se hrozně přenáší.“ „No teda, a co je to za nemoc?“ „To, že rodiče od sebe odcházej.“ Slova zazněla skoro až vtipně, to je přece legrační, když se ta nemoc šíří tak rychle, to je jasné. Poznamenám tedy jen: „no tak doufejme, že už se nebude šířit dál.“ a pokračujeme s měkkými a tvrdými slabikami.

Jenže u oběda to začne znovu: „Lindo,...počkat!“ Lenka se otočí k holčičkám: „Holky, můžu to Lindě říct, to o té nemoci s rodičema?“ A opět slyším o té nakažlivé nemoci a že Lenka doufá, že to snad nechytí její rodiče. Pak se přidá Eliška, ale zarazí se, vždyť ta nemoc už vlastně u nich je. A Karolínka mi vypráví, jak spolu s maminkou brečely a jak se táta kousnul a že bude bydlet v Praze a Karolínka se u nich bude střídat. „A kam budeš, Karolínko, chodit do školy?“ „No přece sem!“ „Myslíš, že to půjde, když budeš týden v Praze a týden tady?“ „nooo, jen budeme muset s tátou vstávat hodně brzo, abysme to ráno stihli….“ Koukám asi nevěřícně, ale přece jinak to být nemůže, to je jasný, přece nebude chodit jinam, tady to má ráda, sem patří. Lenka se na nás dvě podívá: „Karolínko a nešlo by tátu ještě nějak přemluvit?“ „ne, to by nešlo, to nemá už cenu, mamka to taky zkoušela a stejně to nepomohlo, táta se prostě tooo, no, kousnul.“ smutně se po sobě díváme.. „Lindo, doufám, že tu nemoc teda nechytnou všichni, to by byla teda hrůza, to už by sem chodil jen tvůj Radovan.“ povídá po chvilce Karolínka s úsměvem. A já smutně sedím u stolu a přemýšlím, pro koho by ta škola tady byla. „no, je to smutný, Lindo, viď, to je vždycky smutný, když si rodiče nerozuměj, já jsem taky s mamkou včera brečela.“ „Tak až ti bude, Karolínko, někdy smutno, tam mi zase můžeš napsat dopis jako minule, třeba se ti uleví.“ „Lindo, a můžu ti taky napsat, až budu chodit do jiný školy, až se rodiče rozejdou?“ zeptá se smutně Eliška. „Holky, můžete mi napsat kdykoliv, i když budete pořád tady i se mnou ve škole a nebudete smutné.“ To je rozradostnilo a šly se věnovat společné hře na zvířátka.

Comments